Výstava české origami společnosti v Berouně proběhla v první polovině roku 2012, cca rok po první takové ucelené a souborné výstavě v Ústí nad Orlicí. V Ústí jsem s Českou origami společností vystavoval poprvé, v té době jsem se znal osobně jen s Ondřejem Cibulkou a ostatní vystavující jsem poznával postupně, během instalace. Od té doby po celý rok výstava putovala od muzea k muzeu, uschovaná v krabicích, až se dopracovala do Berouna. V Berouně to ve srovnání s Ústím už bylo pro mne jiné. Většinu aktivních členů jsem už znal, věděl jsem, čím se zabývají a co lze od nich očekávat. A tak jsme při instalaci celkem rychle dokázali s Ondřejem a Radimem Cibulkou vymyslet, co bude kde a co s čím spojit v jedné místnosti. Byla to každopádně doposud největší souborná výstava České origami společnosti, které se zúčastnila většina aktivních členů svými modely a kompozicemi. A Ondřej Cibulka se zde opět vyznamenal jako nenahraditelný organizátor, kurátor, vystavující, instalující, fotografující, diskutující, a nyní i rekapitulující. Ondřej mne totiž požádal o můj vlastní pohled na výstavu pro jeho blog origamido.cz.
Jak jsem již uvedl, výstava to byla pro Českou origami společnost grandiózní. Představovala největší možný soubor prací svých několika aktivních členů. A protože se (bohužel) origami u nás stále považuje spíše za kratochvilnou zábavu pro malé děti a je takto i médiích či na různých festivalech japonské kultury prezentována, není ve výstavních síních o takovou výstavu příliš zájem. Popularizátory v naší republice lze spočítat na prstech jedné ruky (například František Grebeníček, Ondřej Cibulka, Vojta Drnek), a širší povědomí o uměleckém oboru skládání papíru, u nás všeobecně nazývaném origami se mění pomalu. Berounská výstava byla tedy v tomto rozsahu doposud výstavou u nás nepřekonanou.
Co se týče mých vlastních prací na výstavě, dal jsem k dispozici několik ucelených kompozic, které již byly vystaveny dříve a doplnil je o několik novinek a několik solitérních modelů, kterými jsem se v té době zabýval. Výstavu jsem doplnil i o dva modely, publikované v zahraničí (americký časopis CREASED a Britská origami ročenka 2011). Ze všech vystavených modelů byl pro mne v té době aktuální zejména model trojrozměrné lebky od Hojyo Takašiho, u kterého jsem zkoumal vztah čarovce, jednotlivých kroků v průběhu skládání a na výstavě jsem ukázal model nejen zepředu, ale i zevnitř a také rozložený do poloviny. Tato analýza jednoho konkrétního modelu mne zajímá i dnes a tato fascinace zkoumání pokročila v mém případě tak daleko, že předmětný model (například model bájného ptáka Rucha od Romána Díaze) doskládám jen do poloviny, nebo model v polovině začnu skládat jinak, rubem navrch a podobně. V tom je pro mne a mou vlastní práci s papírem Berounská výstava přelomová, protože jsem po této výstavě začal postupně nahrazovat rozmanité kompozice z jednoduchých modelů (typické pro klasické japonské knihy o origami) zkoumáním jednoho modelu z více stran více jsem se začal zajímat o samotný proces. A zjistil jsem, že ke zkoumání stále postačí středně složitý model s počtem skladů kolem padesáti. Zároveň stále více převažují modely abstraktní a modulární, více geometrické a sochařské, blíže k mé vlastní profesi architekta.
